NAILS - Every Bridge Burning
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, talk a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Pořídit si tři předkapely, to je záležitost vskutku hodná pečlivého plánování časového harmonogramu koncertu. Tři předkapely si na plzeňskou zastávku svého obrovského letošního turné stále ještě u příležitosti vydání alba „Construct“ vzali i švédští DARK TRANQUILLITY a tak museli s časy jednotlivých vystoupení zacházet pochopitelně velmi opatrně, aby nedošlo k výraznému zpoždění. Jedním z důsledků toho byl i fakt, že divák, který dodržel oficiální čas začátku koncertu ve 20:00 hod., uváděný pořadatelem, měl tu smůlu, že nestihl první z předskokanů, totiž LEHMANN, projekt basisty Mattea Grazziniho (živě hrával třeba s Blazem Bayleyem).
Podobně se dařilo i mně, takže prvními, které jsem ten večer živě spatřil, byli napůl Alžířané a napůl Francouzi ACYL. Představovali se, pravda, kompletně jako Alžířané, ale to bylo nejspíš proto, že orientální nádech v současném metalu se prostě nosí a do jisté míry může znamenat hranici mezi úspěchem a neúspěchem. Poplatně tomu také byla produkce skupiny, jí samou nazývaná „ethnic metal“, plná orientálního folklóru a lidových nástrojů, což ve spojení s metalovou kytarou sice neznamenalo nějaký propadák, nicméně bylo cítit, že ACYL si na nějakou definitivní skladatelskou a aranžérskou vyzrálost ještě musí počkat a pokud možno tolik neholdovat SEPULTUŘE vzor „Roots“.
Další na řadě byli finští progresivní melodici AMORAL, kapela, kterou bych s ohledem na její produkci v předprogramu DARK TRANQUILLITY rozhodně nečekal. Ale rozdíly, zdá se, dokážou i sbližovat, pročež jsem za jejich vystoupení velmi rád. Podobně jako s výše zmíněnými předskokany jsem ani s touhle skupinou ze země tisíce jezer neměl doposud žádnou zkušenost, což ovšem musím po plzeňském večeru rozhodně nahradit. Finové na čele s uhrančivým hlasem vybaveným pěvcem Arim Koivunenem předvedli sympatické, melodií nadýchané metalové dílo s progresivními přesahy, plné kytarových kouzel a emocí, po němž si člověk připadal málem jako omámený. Kdo zná (nebo si pustí) třeba skladbu „Prolong A Stay“, dovede si jistě představit, o čem mluvím.
Jak byl do té doby zvuk v naprostém pořádku a poměrně čitelný, stalo se s ním po nástupu hlavní hvězdy večera na pódium cosi nehezkého. Především nebylo najednou pořádně slyšet kytary, což je v případě metalové skupiny jistě zásadní problém. Jak šel čas a koncert pokračoval, k určitému zlepšení zřejmě došlo, nicméně jisté pachuti z nedostatku základní metalové ingredience jsem se stejně nezbavil až do úplného konce.
Oproti některým jarním koncertům DARK TRANQUILLITY z koncertního setlistu vypustili některé starší skladby a rovněž tak zúžili výběr alb, z kterých se hrálo. Do jisté míry tak více vyniklo již zmíněné aktuální album „Construct“ a s ním i ona „novější“ tvář kapely, datující se po památném milníku „Projector“. A ačkoliv mám za to, že právě nejmladší počin z diskografie göteburgské hydry není úplně tím nejvýstavnějším kusem, musím uznat, že v kontextu takových pecek jako „The Mundane And The Magic“, „ThereIn“, „Final Resistance“ nebo povinně závěrečné „Misery´s Crown“ mu to v živém provedení skutečně slušelo. Na plátnu za kapelou k tomu navíc byly promítány krásně dokreslující ilustrace s citacemi textů, a kdo by se býval chtěl nechat strhnout nesmírně pozitivní náladou Mikaela Stanneho, určitě k tomu měl příležitost celý večer.
Ačkoliv návštěvnost koncertu nebyla skutečně žádným zázrakem, atmosféra, kterou dokázali přítomní vytvořit, to kapele jistě musela vynahradit. Alespoň tedy na to po dobré hodince a půl hraní vypadala, stejně jako vypadala, že chuti do hraní má na dalších dvacet let.
Setlist:
The Science Of Noise, Damage Done, The Silence In Between, The Lesser Faith , The Wonders At Your Feet , The Mundane And The Magic, The Treason Wall, Through Smudged Lenses, State Of Trust, ThereIn, Terminus (Where Death Is Most Alive) , Focus Shift, Uniformity, Final Resistance , Endtime Hearts , Misery´s Crown
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, talk a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Další alternativa pro příznivce BORKNAGAR je tato parta z Rocky Mountain. Sice nic převratného, ale jízda je to patřičně ostrá i melodická, plná hezkých momentů a přesvědčivé instrumentace. I střídání growlingu a čistého vokálu je namixováno s přehledem.
Páni muzikanti, hoďte tam něco svižného a veselého, kytary ať závodí s klávesami. Dobré, to je ono. Trochu kýčovité jak ti Taliáni STAMINA. A kdo je ten starý pěvec v novém čepci? Ale, nebyl on u ROYAL HUNT? Dobře jste to skloubili, radost poslechnout.
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.